HISTORIE -
Norký lundehund je právem pokládán za jedno z nejvzácnějších psích plemen. V současné době je jejich celkový počet odhadován na 2000 jedinců (registrovaných). Lundehund je velkou raritou nejen vzhledem k malému počtu jedinců ale také pro jeho odlišnosti od ostatních psů.
Nelze s jistotou určit, jak daleko do historie bychom museli jít, abychom zjistili, kdy se plemeno poprvé objevilo. Existují vědecké teorie o existenci těchto psů již z období před poslední dobou ledovou. Toto nejstarší norské plemeno, jehož jméno vzniklo spojením slov lunde, znamenající v norštině papuchalk a hunde je pes, pochází z lofotských ostrovů , přesněji řečeno z ostrovů Rost a Vaeroy (nebyly tenkrát pokryty ledem). Jak je již z názvu zřejmé, hlavní použití těchto malých sympatických psíků spočívalo v lovu papuchalků. Tito „papoušci severu“, jak se papuchalkům někdy říká, byli v dřívějších dobách hlavním zdrojem obživy obyvatel Lofotských ostrovů. Maso těchto ptáků, silně vonící po rybách, bylo a v současnosti ještě je určitými lidmi považováno za delikatesu. Také peří se vyznačuje vysokou kvalitou. V 17. a 18. století přišly do módy péřové polštáře což vedlo z intenzivnějšímu lovu ptáků a zákonitě i k zvýšení počtu psů. V této době vlastnila běžná rodina na Lofotech od 2 – 3 do 10 – 12 psů, jejichž užitková hodnota byla značně vysoká a existují dokumenty potvrzující, že cena za lundehunda mohla být stejná jako za dobrou dojnici. Zkušený pes nalovil za noc až 130 papuchalků.
Prvním kritickým obdobím v historii lundehunda byl rok 1850, kdy se k lovu papuchalků začaly používat sítě, čímž zanikla potřeba loveckého psa a tím začínalo plemeno mizet. Další nebezpečí pro existenci lundehunda vyvstalo ze zavedeni daně ze psa. V roce 1895 činila daň 2 norské koruny, což v té době představovalo poměrně hodně peněz. Od roku 1904 byla daň zvýšena na 10 korun a to znamenalo velký problém pro majitele lundehundů. Na ostrově Vaeroy však daň zůstala na původních 2 korunách a později byl dokonce podán návrh na upuštění od daně u lundehundů. Vyjímka byl udělena vesnicím Mastad, Asker a Bxrum. I dnes jsou to místa, kde se můžeme setkat s největším počtem lundehundů. Jelikož se jedná o velice odlehlá a izolovaná místa, nebyla zde známa jiná psí plemena a tím se lundehund stal velice čistou rasou. Přestože zde probíhala příbuzenská plemenitba ve velkém rozsahu (v té době zde bylo asi 50 lundehundů), nikdy se neprojevily žádné závažné známky degenerace a právě díky inbreedingu jsou lundehundi tak unikátní a homogenní.
S historií plemene je spojeno i několik významných osobností, kterým vděčíme za to, že lundehund nevymizel ze zemského povrchu. Jedním z nich je Monrad Mikalsen, rybář a farmář z Mastadu, který lovil papuchalky s pomocí svých lundehundů. Neméně důležítou je i paní Eleonore Christie, zkušená chovatelka irských setrů, která se dočetla o lundehundech v článku, který napsal v roce 1925 Sigurd Skaun. Paní Christie se chtela pokusit o obnovení chovu tohoto skoro vyhynulého plemene. Obrátila se o pomoc na pana Mikalsena, který jí věnoval jejího prvního lundehunda v roce 1939.
Rok 1942 se stal pro plemeno málem osudným. Na ostrov Vaeroy se dostal virus psinky a protože v těchto válečných letech bylo nemožné získat vakcínu, všichni lundehundi, až na jednu fenu, pošli. Naneštěstí se ale nepodařilo této feně už nikdy zabřeznout. Monrad Mikalsen se obrátil o pomoc na paní Christie, které se přes nepředstavitelné potíže a za pomoci spisovatele Carla Shoyena, podařilo poslat na Vaeroy dvě březí feny a dvě štěňata. Tito psi se zasloužili o záchranu plemene před vyhynutím.
Ale aby to neměl lundehund moc jednoduché, tak v roce 1944 schvátila pisnka i chov paní Christie a až na psa jménem Ask, přišla tato významná žena o všechny své lundehundy. Ask se dožil 9 let a po své smrti byl poslán do Zoologického muzea v Bergenu. Jako poděkování za dřívější pomoc poslal v roce 1950 Monrad Mikalsen paní Christie dvě nová štěňata, těm se však nikdy nepodařilo mít potomky. Norský kynologický klub, na který se paní Christie obrátila, ji nikterak nepomohl ani ji nepodpořil v její snaze o záchranu plemene. Vzhledem k dlouhodobé nemoci a následné smrti manžela paní Christie, nemohla Eleonora dále provozovat svou chovnou stanici. Ale láska k lundehundům byla příliš velká na to, aby se pani Christie vzdala a proto se opět pustila do boje o záchranu plemene. Monrad Mikalsen nezapomněl na její pomoc během válečných let a poslal ji 3 štěňata z vrhu narozeného v lednu 1960. Koncem léta 1961 se dvoum z těchto štěňat narodilí potomci.
V roce 1963 přišel Monrad Mikalsen o všechny své psy, tím pádem se na Vaeroy nevyskytoval jediný lundehund. Pomoc přišla od paní Christie, která mu poslala dvě štěňata, ta dorazila v den jeho 75. narozenin. Monrad byl velmi šťastný.
Norský kynologický klub uznal lundehunda jako samostatné plemeno v roce 1943, v té době se populace lundehundů dostala na celkový počet 60 jedinců. V roce 1962 byl založen norský klub lundehundů za účelem ochrany a zdokonalování tohoto vzácného plemene.
Dnes můžeme s určitostí konstatovat, že plemeno je zachráněno před vyhynutím.
